– dotazuji se přítomných, s jakou přichází na páté setkání, jak se jim cestovalo, zda jsou odpočatí a jestli se potřebují vrátit k něčemu z předchozího setkání.

Na začátku připomenu téma posledního setkání, kterým je strategie změny. Navazuji na třetí a čtvrté setkání, ve kterých jsme probírali různé formy rizikového chování za volantem. Krátce se vracím k riziku řízení pod vlivem alkoholu, návykových látek, k překračování nejvyšších povolených rychlostních limitů, nepozornosti za volantem, nedodržování pravidel provozu vozidel a k maření výkonu úředního rozhodnutí.

Vysvětlím GDE matrix – viz pracovní list (účastníci se také dívají do pracovního listu a odsouhlasují, zda tomu rozumí). Cílem je pochopení struktury řidičské způsobilosti zahrnující nejen základní prvky spojené s ovládáním vozidla a dodržováním předpisů, ale i dalšími rovinami. Následně vypracují pracovní list Jak by ses popsal – já jako řidič x já jako člověk. Diskutujeme nad chováním za volantem, které není izolovaným projevem, ale naopak je provázáno s řadou dalších oblastí lidského života. Dotazuji se na jejich propojení chování za volantem s osobním životem a hledáme podobné chování, které se projevuje nejen za volantem, ale i jejich běžném životě. Hledáme oblasti života, které prioritně vyžadují změnu. Zaměřuji se na jasně problematické aspekty životního stylu, které mají přímý dopad také na chování za volantem. Rizikové chování v dopravě bývá často spojeno s obtížnou životní situací, nejčastěji s problematickým partnerským vztahem (také v souvislosti s abúzem alkoholu či jiných návykových látek). Vysvětluji, že některé nežádoucí projevy, o kterých se budeme mimo jiné za chvíli také bavit, mají svoje paralely i v běžném životě, tedy mimo oblast řízení. Důležité v tomto momentu je posílení reflexe patologických prvků v životním stylu a případně podnítit motivaci ke změně. Řada problematických aspektů řidičského chování je propojena s problémy v individuálním životním stylu. Pro dosažení změny v chování za volantem je někdy nezbytné dosáhnout také změn v jiných oblastech života.

Co jsou to emoce?

Emoce jsou psychologické a fyziologické reakce na určité situace, podněty nebo myšlenky.
Jsou součástí lidské osobnosti a ovlivňují naše myšlení, rozhodování a chování.

Emoce mohou být:

• Pozitivní, jako radost nebo láska
• Negativní, jako strach, smutek, hněv

Jsou úzce spojeny s tělesnými reakcemi:

• Srdeční frekvence
• Dýchání
• Mimika

Co je základní funkcí emocí?

Proč je máme?
Základní funkcí emocí je pomáhat nám přežít a adaptovat se na prostředí.

• Strach → varuje před nebezpečím
• Radost → motivuje opakovat příjemné zážitky

Jakou roli hrají v našem životě emoce?

Emoce hrají velmi důležitou roli v každodenním životě a výrazně se odrážejí v tom, jak jednáme a obecně jak se chováme, například v dopravě.

Už jste se někdy v autě pořádně rozčílili?

Otázky k zamyšlení:

• Co se stalo?
• Jaká to byla situace?
  • Dopravní zácpa
• Jaké to bylo chování?
  • Pomalá jízda
  • Agresivní gesta
  • Chodec si pomalu jde na přechodu
  • Dva cyklisté jedou vedle sebe
• Jaké to byly osoby?
  • Věk
  • Pohlaví
  • Typ cesty (město, dálnice, vesnice)
  • Druh dopravního prostředku (osobní auto, nákladní auto, cyklista, chodec)
• Jak velký byl ten vztek?
• Jak jste to nakonec zvládli?

Jaké nejčastější projevy vzteku na sobě pociťuješ?

• Nadávání
• Vulgarismy
• Upozorňování zvukového prostředníčka (klakson, zvýšení hlasu)

Vzteku jako emoci pocítí občas každý – je to „normální“ reakce, která ukazuje na to, že se věci dějí jinak, než chceme.

Problém nastává v okamžiku, kdy vztek vede k nebezpečnému chování. Zpravidla je takové chování spojeno s různými prvky násilí.

1. Emoce hrají důležitou roli v každodenním životě a samozřejmě se významně odrážejí také v tom, jak řídíme a obecně jak se chováme v dopravě.

2. Kdo se někdy v autě rozčílil? Většinou se ukazuje, že negativní emoce zažil každý řidič. Je třeba dodat, že všichni se někdy rozčílí, ale jen u některých lidí to vede k závažným následkům. (Pokud lektor zvolí modul agresivity a zvládání vzteku, je to zpravidla proto, že ve skupině je jeden nebo více klientů, kteří mají se zvládáním svých emocí výraznější potíže.)

3. Jaké nejčastější projevy vzteku na sobě pozorujete? Většina z nich obvykle zmiňuje relativně nezávažné projevy, například nadávání za volantem, vulgarismy. Někteří účastníci skupiny však za sebou mohou mít závažné incidenty s vážnými následky. Lektor napíše projevy chování na flipchart a vyzve přítomné, aby u každého projevu identifikovali možné důsledky a rizika.

4. Vztek jako emoci někdy pociťují všichni. Je to normální reakce, která upozorňuje na to, že věci se dějí jinak, než chceme. Na vzteku jako takovém není nutně nic špatného. Problémem se stává teprve v okamžiku, kdy vede k nebezpečnému chování, zpravidla chování s různými prvky násilí.

5. Žebříček vzteku. Každý by si měl uvědomit, jaké stupně vzteku může prožívat, jak se projevují uvnitř i navenek. Klienti by také měli hledat způsoby, jak narůstající vztek zavčas eliminovat, aby ještě zvládali udržet své reakce pod kontrolou.

6. V případě potřeby mohou být součástí setkání techniky relaxace, nebo techniky, jak neškodným způsobem ventilovat svůj vztek. Pouhé potlačení emoční reakce či chování nemusí být vždy optimální. Obecně by měli být podporováni v těch formách ventilování vzteku, které nepoškozují ostatní účastníky dopravy.

7. Dalším z důležitých témat jsou stresory přímo nesouvisející s dopravou. Jednou z metod, jak předcházet nebezpečnému chování spojenému s nezvládnutím emocí, je také eliminace těchto stresorů.

8. V závěru – shrnutí základních informací.

9. Posledním krokem je závěrečné kolečko, při němž klienti reflektují, jaké konkrétní dopady by absolvované setkání mohlo mít na jejich další život.

Techniky

Žebříček vzteku

Klienti si do tabulky v pracovním sešitě zaznamenají stupně vzteku dle intenzity. Každý stupeň si pojmenují (libovolně tak, aby název pro ně samotné nejlépe vystihoval specifika daného stupně). Ke každému stupni doplní, jaké fyzické projevy na sobě lze v tomto stupni pozorovat, jaké myšlenky se případně objevují a také, jak se tento stupeň projevuje navenek – jakým chováním. Dostávají za úkol určit, kde je již hranice, za níž není možné dobře kontrolovat své reakce. Jak na sobě poznám, že se tato reakce blíží.

Time-out

Zásadním doporučením v situaci, kdy roste vztek, je tzv. time-out, který v praxi znamená vystoupení ze situace. Okamžité vzdálení se z místa, popřípadě jiná forma úniku, aby dále nedocházelo ke stupňování. Vhodná chvíle pro time-out přichází v momentě, kdy již cítím, že se blíží okamžik, kdy již nebude možné ovládat své emoce (resp. s dostatečným předstihem). V řidičské praxi to například může znamenat nutnost v nejkratším možném čase odstavit vozidlo a ventilovat svůj vztek neškodným, resp. málo rizikovým způsobem.

Klienti popíší situace, chování či osoby:

Každé rizikové chování má určité následky a těmto následkům se budeme více věnovat. Cílem je uvědomit si následky vlastního rizikového chování, a to v rovině jednak sankcí za přestupky/trestné činy a jejich dopady na život klientů, ale také reálné vážné následky rizikového chování – dopravní nehody a jejich dopady na životy všech účastníků i jejich blízkých. Vyzvu účastníky, aby o následcích svého rizikového chování přemýšleli (může to být chování, které vedlo k tomu, že jsou nyní v programu nebo jakékoliv jiné jejich dopravní chování, které bylo vysoce rizikové) a zkusili je rozdělit na formální x neformální a napravitelné x nenapravitelné (blíže vysvětlím co tím myslím). Odpovědi účastníků vypisuji na flipchart do čtyř kvadrantů (formální napravitelné, formální nenapravitelné, neformální napravitelné, neformální nenapravitelné). Nad zapsanými odpověďmi dále diskutujeme – jako nejméně závažné se její formální napravitelné, kdežto jako nejzávažnější vyhodnocujeme neformální nenapravitelné).

K naladění na další aktivitu pouštím video:

https://www.youtube.com/watch?v=NmxOz-HRkNA&t=1523s

Nad shlédnutým videem chvíli diskutujeme. Vracíme se zpět k emocím za volantem, jejich nebezpečím, když je za volantem neukočírujeme a necháme se jimi zcela ovládat. Naše chování a rozhodování se v tom okamžiku stává iracionální a rizikové. Následky toho pak dopadají nejen na řidiče samotného, ale také na životy jeho blízkých. O jaké konkrétní následky se jednalo v případě účastníků programy zjistím pomocí techniky Síť vztahů. Účastníkům rozdám čisté papíry a vyzvu je, aby do středu čistého archu papíru vyznačili sebe (buď nakreslit, napsat „já“, jméno nebo jakýmkoliv jiným způsobem vyznačit svoji osobu). Následně dostanou za úkol představit si, že při dopravní nehodě, již zaviní některým ze svého typického rizikového chování, přijdou o život. Jejich úkolem je promyslet, které osoby z jejich okolí by tato událost zasáhla, a následně na papír vyznačit všechny tyto osoby (jmenovitě, každou zvlášť). Blíže k sobě uvádějí osoby dotčené vzniklou situací relativně nejvíce, dále od sebe osoby zasažené takovou situací relativně méně). Účastníci si následně promyslí, jaký konkrétní dopad by tato fatální situace měla na každou z uvedených osob. Poté účastníky požádám, aby popsali, které osoby na arch papíru zapsali a stručně specifikovali, jaký dopad by taková situace na tyto osoby měla. Pokud někdo z klientů nechce o tématu mluvit, lze jim to umožnit. V závěru shrnu, že i když jsme v autě sami a jedinými poškozenými v případě nehody bychom byli my sami, stále to znamená velký zásah do životů mnoha jiných lidí. Na silnici tedy nikdo není jen sám za sebe. Vždy zodpovídáme nejen za lidi, které vezeme, ale i za ostatní účastníky dopravy, i za ty, jež jsme nechali doma.

Uvědoměním si výše uvedené zodpovědnosti nejen za sebe, ale také za osoby blízké, v případě dopouštění se jejich rizikového chování přivedu účastníky k poslednímu bodu setkání, kterým je vypracováním plánu, spočívajícího v krocích, které v budoucnu podniknou k tomu, aby jezdili bezpečně, vyvarovali se dopravní nehody, ohrožování sebe i druhých, dodržovali rychlostní limity a řídili střízliví. Práce na vypracování osobní strategie začala již na začátku kurzu a pokračuje dále u všech ostatních témat. Plán by neměl být velmi obecné, protože nebude motivovat účastníka k dodržování. Plány si sestaví účastníci skutečně „na míru“, aby do něj zahrnuli např. i své blízké a aby vycházeli z reálií svého života. Osobní strategii vypracují do pracovního listu (přečtu jim zadání: „Na základě toho, co už o sobě a svém způsobu řízení z této skupiny víte, se nyní zkuste zamyslet nad konkrétními kroky, které potřebujete podniknout, abyste začali jezdit bezpečně/podle předpisů. Zaměřte se na ty oblasti, v nichž byste se potřebovali zlepšit, ať už je to cokoliv (rychlost jízdy; bezpečné předjíždění; řízení za střízliva, …) – napište, co je vaším cílem v každé z těchto oblastí (jak by mělo zlepšení konkrétně vypadat) – a co uděláte pro to, abyste zlepšení dosáhli. Buďte konkrétní, můžete si např. vybrat jednu typickou situaci (jízda na přeplněné dálnici; cesta autem do hospody) a sepsat svůj plán přímo pro ni. Zahrňte do plánu i to, co budete potřebovat od druhých lidí, pokud něco takového je (např. aby manželka na večírku s vámi abstinovala; aby s vámi kamarád den před náročnou cestou zašel do posilovny…).“ Nechám čas na vypracování cca 10 minut. Následně každý účastník prezentuje svou osobní strategii. Vyjadřují se každé části strategie:

                                                                                   – název strategie

                                                                                   – popis oblastní, kterých se týká

                                                                                   – cíle v jednotlivých oblastech

                                                                                   – podmínky, které musí být splněny

                                                                                   – vlastnosti, které je potřeba posilovat

                                                                                   – přispění druhých lidí.

Zpětnou vazbu dostávají jak od ostatních účastníků, tak i ode mě, přičemž zásadní pozornost je věnována možným rizikům a překážkám – momentům a situacím, v nichž může nejpravděpodobněji dojít k porušení plánu strategie. Zpětná vazba od ostatních přinese řidičům podporu a podněty pro zkvalitnění strategie. Můžu se případně doptat se a dopomoci k její personalizaci, pokud je příliš obecná. Po prezentaci každé strategie nastává prostor pro ostatní členy skupiny, aby dávali zpětnou vazbu:

Co z toho, co už o tomto člověku vím (z jeho chování ve skupině, ale i z toho, co o sobě skupině sdělil), mi říká, že se mu podaří jeho strategii naplňovat?

Když tento člověk bude svoji strategii uplatňovat, co dobrého mu to asi přinese?

Jaká jsou kritická místa této strategie a jak je zvládnout? (tj. upozornit i na možná rizika, čeho se vyvarovat – s tím ale, že by měl zaznít i návrh řešení)

Poskytování zpětné vazby má formu brainstormingu, všechny nápady jsou přijímány a nejsou nijak hodnoceny za předpokladu, že splňují základní kritérium, tj. že jsou pozitivní (zdůrazňují silné stránky, přínosy). Poté, co klient vyslechne zpětnou vazbu, má možnost reagovat – říct, co z toho, co slyšel, ho nějakým způsobem oslovilo (např. co si dosud neuvědomil; co mu dodalo naději…).

Závěrečnou fází setkání je zhodnocení očekávání a naplnění cílů, reflexe dosažených změn na základě procesu ve skupině. Každého z účastníků vyzvu, aby připomenul cíle a očekávání, se kterými účast na skupině začínal, a aby zhodnotil změny, jež od počátku skupiny v souvislosti s těmito cíli nastaly. Zejména co důležitého se naučili, co ve skupině získali takového, že jim to pomohlo cílů dosáhnout. Pomůžu jim otázkami:

                                                           Co se u vás v průběhu kurzu změnilo?

                                                           Jak se podařilo naplnit vaše očekávání?

                                                           Co vás v kurzu oslovilo/neoslovilo a proč?

                                                           Co byste ještě potřebovali, aby pro vás program měl smysl?

V tomto okamžiku dám účastníkům pauzu, ve které nachystám Osvědčení o účasti v terapeutickém programu. Po přestávce každému z nich pogratuluji k absolvování a předám jim osvědčení. Pár závěrečných minut věnuji kolečku, ve kterém nechám každému účastníku prostor ke shrnutí celého programu.